Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pravověrní služebníci švédského true black/death metalu jsou po dvou a půl letech zpět s novým řadovým albem. Je nutno připomenout, že jejich předchozí deska, „Mark Of The Necrogram”, zastihla NECROPHOBIC v naprosto senzační formě a stala se vrcholným eposem jejich již 31 let (!) trvající kariéry. Návrat ztracených synů Johana Bergebäcka a hlavně zcela klíčové a pro dějiny kapely té nejvíce určující persony, tedy kytaristy a skladatele Sebastiana Ramstedta, přinesl plody z kategorie nejsladších. Za uplynulou dobu se složení vítězného teamu moc nezměnilo (akorát baskytaru teď obsluhuje Allan Lundholm), od nejsilnější sestavy v historii NECROPHOBIC musíme i teď čekat velké věci.
V rámci tradičních promo aktivit NECROPHOBIC slibovali nejtemnější sbírku ve své kariéře. To byla velmi překvapivá informace, všichni totiž dobře víme, že současné kroky seveřanů směřují do úplně jiných teritorií, než je nepřístupná bažina, ve které až po krk vězela „Darkside“ a hlavně pak debutová nahrávka „The Nocturnal Silence“. K temnotě zmíněných, tučnou vrstvou lišejníku pokrytých výlisků, má „Dawn Of The Damned“ poměrně daleko. Více než na cokoli jiného, navazuje nová deska na úspěšně vytyčené standardy „Mark Of The Necrogram“.
Po intru „Aphelion“ se rozjíždí otvírák „Darkness Be My Guide“ a disponuje naprosto vším, čím úvodní reprezentativní skladba správně disponovat má. Nechybí rychlost, tlak, hrubost a ani výrazný, na první poslech jasně zapamatovatelný refrén. Stejně jako v případě „Mark Of The Necrogram“ je zahájení nové desky NECROPHOBIC velkolepé. Zde je na místě znovu vyzvednout elitní vokální představení Anderse Strokirka, jenž opět podává soustředěný, přehledný a po stránce srozumitelnosti vysoce nadstandardní výkon. Následuje dvojblok „Mirror Black“ a „Tartarian Winds“ a spolu s ním přichází i one man show hlavního tvůrčího mozku kapely. Sebastian Ramstedt bere pevně do ruky dirigentskou taktovku a všem znovu názorně ukazuje, jak zásadní jeho přínos pro NECROPHOBIC vlastně je. Schopnost přijít s chytlavou melodií, v pravou chvíli nečekaně změnit děj kompozice a svou kytarou zas a znovu načrtávat motivy, které se na sebe tak lehce a nenásilně navazují a přitom nepostrádají hlavu ani patu, to všechno jsou trumfová esa v rukávu vůdčího architekta úspěchu NECROPHOBIC. Čtvrtá skladba „The Infernal Depths Of Eternity“ je to samé v bledě modrém, s tím rozdílem, že kostnatý principál si bez problémů (opakovaně) poradí i s mnohem delší stopáží. Přiznám se, že od titletracku jsem čekal vyloženě rádiovou položku typu „Tsar Bomba“, nicméně dostal jsem spíše standardnější kompozici opentlenou až nečekaně nenápadným refrénem, zato však se sólem připomínajícím výstupy Brolyckeho kytary na „Far Away From The Sun“ (bavíme se zde samozřejmě o SACRAMENTUM, kteří nedávno - po dvaadvaceti letech (!) - ohlásili zcela senzační comeback). Chuť po chytlavější produkci však kompenzuje hned následující „The Shadows“, jež disponuje skutečně výraznou, až skočnou melodickou linkou. Jednodušší, nicméně z hlediska tradičního uspořádání sloka-refrén-sloka trochu překvapivá skladba. „As The Fire Burns“ zachraňuje Ramstedtovo šestistrunné gravírování v refrénu, jinak je to „pouze“ další kompozice NECROPHOBIC. Je rychlejší i agresivnější, nicméně takovou zásadní rolí pro dramaturgii desky, jako měla na předchozím albu „Crown Of Horns“, nedisponuje ani náhodou. Škoda, hrubější a do old schoolovějšího hávu oděné intermezzo by „Dawn Of The Damned“ náramně prospělo.
Závěr se na potřebných 100% nepovedl. Předposlední plíživá položka již nevládne tolika taháky, aby dokázala plně udržet pozornost posluchačovu po dobu celých sedmi minut délky. Chybí mi zde výraznější motiv, košatější a výpravnější aranže, které by pomohly rozrušit až příliš konstantní a monotónní flow skladby. Na samotném konci opouštějí NECROPHOBIC za zvuků „Devil's Spawn Attack“ panské komnaty a sestupují dolů mezi podkoní, posluhovačky a nejrůznější čeledíny. Vyberou si jednoho z nich (říká si Schmier a v podhradí pravidelně vyhrává se svou kapelou DESTRUCTION) a vyrazí spolu do zapadlého šenku. Je to hezké a veselé odreagování, ale na pozici regulérní skladby v tracklistu „Dawn Of The Damned“ je to tak nějak málo. Pokud by se jednalo jen o bonus určený výhradně pro německý trh, dalo by se to ještě akceptovat.
V následujícím odstavci se ještě společně pojďme věnovat generálním dojmům. Poslech nové desky NECROPHOBIC na mě působí jako návštěva bohatě zdobené a stylově dokonale naaranžované komnaty. Všechny vznosné propriety spolu ladí, výtečně se doplňují a příchozímu návštěvníku nezbývá jiná volba než s čelistmi dokořán obdivovat genialitu dávných architektů. Mě osobně se pozlacená vitrážová okna také zamlouvají, nicméně pokud je otevřu, je za nimi chlad, temnota a nehostinnost. To je přece pro black/death metalovou sbírku strašně důležité koření! Zbrusu nová kachlová kamna také samozřejmě nejsou k zahození, ale jsou opravdu lepší než dýmající ohniště dštící odporně sirnatý zápach? Zámecké sklepy přetékají vynikajícím vínem… na stole však chybí prostý kalich se smrtelným jedem.
Konečný rozsudek není příliš komplikovaný. NECROPHOBIC udrželi svůj nesmírně vysoký standard a jejich šlechtická zástava znovu zavlála vysoko nad hradbami Stockholmu. Od časů památné kolekce „Hrimthursum“ se tvorba seveřanů posouvá do stále více epických a instrumentálně i skladatelsky komplexnějších rovin. Nová deska není v tomto ohledu výjimkou, ba právě naopak, je vrcholem tohoto snažení a současně i důkazem, že švédský black/death může být naprosto regulérní art. To však pro příznivce tohoto výjimečného žánru není žádná novinka, vždyť o ryzím umění zde mluvíme již rovné čtvrtstoletí, tolik let totiž uplynulo od vydání nejsvětějšího žánrového etalonu „Storm Of The Light's Bane“. „Dawn Of The Damned“ lze po formální stránce vytknout jen pramálo. Jediné, co tomuto do nejmenšího detailu vysoustruženému dílu chybí je více reprezentativní rám – a teď nemyslím ten se zlatým taušírováním, nýbrž ten prohnilý, napadený rzí a ožehnutý neuhasitelným plamenem let devadesátých.
Žánroví nestoři NECROPHOBIC udrželi svůj nesmírně vysoký black/death metalový standard a jejich šlechtická zástava znovu zavlála vysoko nad hradbami Stockholmu.
1. Aphelion
2. Darkness Be My Guide
3. Mirror Black
4. Tartarian Winds
5. The Infernal Depths Of Eternity
6. Dawn Of The Damned
7. The Shadows
8. As Fire Burns
9. The Return Of A Long Lost Soul
10. Devil's Spawn Attack
Diskografie
In The Twilight Grey (2024) Grace Of The Past (single) (2024) As Stars Collide (single) (2024) Stormcrow (single) (2023) Live in Chicago (live) (2023) Tsar Bomba (single) (2021) Dawn Of The Damned (2020) Devil's Spawn Attack (single) (2020) The Infernal Depths Of Eternity (single) (2020) Mirror Black (single) (2020) Satanic Prophecies (boxed set) (2018) Mark Of The Necrogram (2018) Pesta (EP) (2017) Womb Of Lilithu (2013) Death To All (2009) Satanic Blasphemies (compilation) (2009) Hrimthursum (2006) Tour EP 2003 (compilation) (2003) Bloodhymns (2002) The Third Antichrist (1999) Darkside (1997) Spawned By Evil (EP) (1996) Bloodfreezing (demo) (1994) The Nocturnal Silence (1993) The Call (EP) (1993) Unholy Prophecies (demo) (1991) Slow Asphyxiation (demo) (1990) Realm Of Terror (demo) (1989)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 47:57
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.